| Endless Nights | PŘIHLÁŠENÝ: ----- |
Cest je naštěstí mnoho – všemožné vedlejší série, série věnované vedlejším postavám, minisérie, speciály, bohatě ilustrované romány, atd., atp., to všechno pokud možno napsáno někým úplně jiným, s Neilem Gaimanem jako blahosklonným konzultantem uvedeným v záhlaví. Občas ale dostane záchvat tvořivosti i samotný mistr a vyšvihne si nějakou tu lahůdku osobně. Ta zatím poslední se jmenuje Endless Nights.
Jak napovídá roztomile dvojsmyslný název (pamatujte si, Gaiman nikdy nedělá nic, co by nemělo přinejmenším několik různých významů), jedná se tentokrát o zbírku sedmi příběhů, každý zasvěcený jednomu ze sedmi Věčných. No a aby byla charakterizace jednotlivých povídek ještě více zdůrazněná, kreslení se zhostil pokaždé jiný, k tomuto účelu „zrozený“, výtvarník (schválně nepoužívám slovo kreslíř – později pochopíte proč). Protože nemá valného smyslu hovořit o této knize jako o celku, proberu se postupně jedtlivými kapitolami:
Death (Smrt) – v podání P. Graig Russella je snad ještě o něco roztomilejší než obvykle. Prostřednictvím malého kluka se s ní setkáváme v Benátkách, kde trpělivě čeká před zamknutou bránou starého paláce, za jehož zdma trvá už 400 let ten samý den. Příběh se dobře čte a obsahuje množství drobných gaimanovských nápadíčků (řekněte, kolik z vás by chtělo umřít v náručí dvou panen během orgasmu na zasednutí obrovským sloním samcem? :-) Celková pointa jde však možná malinko do ztracena.
Desire (Touha) – tohoto příběhu se samozřejmě nemohl zhostit nikdo jiný, než mistr erotického comicsu Milo Manara. A zhostil se ho víc než na výbornou, navíc díky skvělému pastelovému coloringu vypadá kresba ještě podstatně líp, než v jeho průměrných comicsech. Příběhově je toto dle mého názoru nejsilnější povídka celé zbírky. Životní příběh dívky, která se rozhodne získat muže svých snů, má skvělé tempo, vyprávěcí rytmus i naprosto nečekanou pointu, kterou se ani neodvažuji naznačit.
Dream (Sen) – tomuto příběhu, který si vzal za úkol nakreslit Miguelanxo Prado, by měl vévodit Morfeus, ale jak už to tak s pánem Snění bývá, není to tak docela pravda. Skutečnou centrální postavou je jistá Killalla, světlemodrá krasavice, v níž Sandman najde zalíbení. Ona se pak stává čtenářovým průvodcem skrze vesmírnou konferenci, na níž se rozdělily sféry vlivů dávno pradávno před lidskou érou. Příběh obsahuje velké množství narážek a vodítek k pozdějšímu dění (a to nejenom v sandmanovské sérii) a kromě jiného vysvětluje, proč se Dream a Desire nemají zrovna moc v lásce.
Despair (Zoufalství) – alias 15 portrétů zoufalství. Výtvarná stránka – Barron Storey a Dave McKean. Musím uznat, že autoři svého úmyslu opravdu docílili. Tohle JE čisté a nefalšované zoufalství, ať už se to snažíte číst, nebo si jenom prohlížíte „obrázky“. Nic rozumného vám z toho nevyleze, byť byste se snažili sebevíc, ale pokud máte tendence skočit z mostu a nemůžete se odhodlat, zkuste se touto „galerií“ prokousat a pochybnosti vás opustí.
Delirium (Delírium) – podobný případ, jako předchozí příběh. Kresba, či spíš montáž a koláž, Billa Sienkiewicze je absolutně delirická a Gaimanův text nezůstává pozadu. Až skončíte s touto povídkou, nebudete si úplně jisti, co jste to vlastně přečetli. Možná vás napadne, že by autory měli držet někde pod zámkem – pro jejich vlastní bezpečí. A možná budete mít nutkání přečíst si to ještě jednou a zkusit to celé pochopit, ale budete mít STRACH.
Destruction (Destrukce) – pro změnu něco umírněnějšího. Že je za tuto klasickou a poklidnou kresbu odpovědný fenomenální obálkář Glenn Fabry, to by asi na první pohled poznal málokdo. Děj povídky volně navazuje na předešlý příběh (nakolik je to vůbec možné), na rozdíl od něj však dává smysl. Potkáváme v něm skupinku archeologů, kteří zkoumají artefakty z budoucnosti, zmatenou dívčinu s různobarevnými vlasy a velkého chlápka se zvláštním citem pro věci, které můžou ničit.
Destiny (Osud) – krátká oddychovka na závěr v podání Franka Quitelyho. Ačkoliv je tento osmistránkový příběh zaobalen do velmi hezké kresby, v podstatě se ani o příběh nejedná. Opakuje se v něm jenom několik dávno známých faktů o tom kdo je Destiny, kde bydlí a co dělá. Dle mého názoru docela proplýtvané úsilí. Nechce se mi věřit, že se o Osudu nedá napsat lepší příběh (resp. JAKÝKOLIV příběh).
Úroveň jednotlivých příběhu není ani zdaleka vyrovnaná, ale minimálně dva jsou nadprůměrné a dva hodně dobré, takže si není na co stěžovat. Navíc, už jenom ta možnost vidět pohromadě tolik zvučných jmen, vynahrazuje místy trochu nenaplněné očekávání. A ještě jedno upozornění: Endless Nights jsou lahůdkou pro znalce, maličkým ornamentem na obrovském uměleckém díle. Bez předešlé znalosti kompletní série Sandman by vám patrně některé věci nedávaly smysl (nebo jenom několik, z těch mnoha, co jsou tam ukryty).
Jak napovídá roztomile dvojsmyslný název (pamatujte si, Gaiman nikdy nedělá nic, co by nemělo přinejmenším několik různých významů), jedná se tentokrát o zbírku sedmi příběhů, každý zasvěcený jednomu ze sedmi Věčných. No a aby byla charakterizace jednotlivých povídek ještě více zdůrazněná, kreslení se zhostil pokaždé jiný, k tomuto účelu „zrozený“, výtvarník (schválně nepoužívám slovo kreslíř – později pochopíte proč). Protože nemá valného smyslu hovořit o této knize jako o celku, proberu se postupně jedtlivými kapitolami:
Death (Smrt) – v podání P. Graig Russella je snad ještě o něco roztomilejší než obvykle. Prostřednictvím malého kluka se s ní setkáváme v Benátkách, kde trpělivě čeká před zamknutou bránou starého paláce, za jehož zdma trvá už 400 let ten samý den. Příběh se dobře čte a obsahuje množství drobných gaimanovských nápadíčků (řekněte, kolik z vás by chtělo umřít v náručí dvou panen během orgasmu na zasednutí obrovským sloním samcem? :-) Celková pointa jde však možná malinko do ztracena.
Desire (Touha) – tohoto příběhu se samozřejmě nemohl zhostit nikdo jiný, než mistr erotického comicsu Milo Manara. A zhostil se ho víc než na výbornou, navíc díky skvělému pastelovému coloringu vypadá kresba ještě podstatně líp, než v jeho průměrných comicsech. Příběhově je toto dle mého názoru nejsilnější povídka celé zbírky. Životní příběh dívky, která se rozhodne získat muže svých snů, má skvělé tempo, vyprávěcí rytmus i naprosto nečekanou pointu, kterou se ani neodvažuji naznačit.Dream (Sen) – tomuto příběhu, který si vzal za úkol nakreslit Miguelanxo Prado, by měl vévodit Morfeus, ale jak už to tak s pánem Snění bývá, není to tak docela pravda. Skutečnou centrální postavou je jistá Killalla, světlemodrá krasavice, v níž Sandman najde zalíbení. Ona se pak stává čtenářovým průvodcem skrze vesmírnou konferenci, na níž se rozdělily sféry vlivů dávno pradávno před lidskou érou. Příběh obsahuje velké množství narážek a vodítek k pozdějšímu dění (a to nejenom v sandmanovské sérii) a kromě jiného vysvětluje, proč se Dream a Desire nemají zrovna moc v lásce.
Despair (Zoufalství) – alias 15 portrétů zoufalství. Výtvarná stránka – Barron Storey a Dave McKean. Musím uznat, že autoři svého úmyslu opravdu docílili. Tohle JE čisté a nefalšované zoufalství, ať už se to snažíte číst, nebo si jenom prohlížíte „obrázky“. Nic rozumného vám z toho nevyleze, byť byste se snažili sebevíc, ale pokud máte tendence skočit z mostu a nemůžete se odhodlat, zkuste se touto „galerií“ prokousat a pochybnosti vás opustí. Delirium (Delírium) – podobný případ, jako předchozí příběh. Kresba, či spíš montáž a koláž, Billa Sienkiewicze je absolutně delirická a Gaimanův text nezůstává pozadu. Až skončíte s touto povídkou, nebudete si úplně jisti, co jste to vlastně přečetli. Možná vás napadne, že by autory měli držet někde pod zámkem – pro jejich vlastní bezpečí. A možná budete mít nutkání přečíst si to ještě jednou a zkusit to celé pochopit, ale budete mít STRACH.
Destruction (Destrukce) – pro změnu něco umírněnějšího. Že je za tuto klasickou a poklidnou kresbu odpovědný fenomenální obálkář Glenn Fabry, to by asi na první pohled poznal málokdo. Děj povídky volně navazuje na předešlý příběh (nakolik je to vůbec možné), na rozdíl od něj však dává smysl. Potkáváme v něm skupinku archeologů, kteří zkoumají artefakty z budoucnosti, zmatenou dívčinu s různobarevnými vlasy a velkého chlápka se zvláštním citem pro věci, které můžou ničit.
Destiny (Osud) – krátká oddychovka na závěr v podání Franka Quitelyho. Ačkoliv je tento osmistránkový příběh zaobalen do velmi hezké kresby, v podstatě se ani o příběh nejedná. Opakuje se v něm jenom několik dávno známých faktů o tom kdo je Destiny, kde bydlí a co dělá. Dle mého názoru docela proplýtvané úsilí. Nechce se mi věřit, že se o Osudu nedá napsat lepší příběh (resp. JAKÝKOLIV příběh).Úroveň jednotlivých příběhu není ani zdaleka vyrovnaná, ale minimálně dva jsou nadprůměrné a dva hodně dobré, takže si není na co stěžovat. Navíc, už jenom ta možnost vidět pohromadě tolik zvučných jmen, vynahrazuje místy trochu nenaplněné očekávání. A ještě jedno upozornění: Endless Nights jsou lahůdkou pro znalce, maličkým ornamentem na obrovském uměleckém díle. Bez předešlé znalosti kompletní série Sandman by vám patrně některé věci nedávaly smysl (nebo jenom několik, z těch mnoha, co jsou tam ukryty).
Turlogh (08.12.2003)
HOR [11:05:27 17.12.2003]
. .. ... .... ..... ...... ....... ........
Turlogh [09:02:09 12.12.2003]
to Backelite: Bohuzel, nemam momentalne ve Wordu ceskou gramatiku. :-(
Backelite [00:44:07 11.12.2003]
To Turlogh: Pak Tě za Tvou češtinu musím pochválit, i když přiznávám, že Tvé Ľ mi jaksi napovídalo. I já dělávám v s-z s oblibou (ač nerad) chyby, především ve slovesech. Ale pomůže mi občas Word, nevěřim, že by Ti týž program propustil "zbírku" .-) To jen tak pro zasmání a pousmání...
Turlogh [09:09:17 10.12.2003]
to Backelite: No jo, stydim se... :-( To "s" a "z" je pro me fakt mor. Existuje totiz kopec slov, ktere jsou v cestine a slovenstine velmi podobne a jejich pravopis se lisi jenom prave v tom s, z. Obcas se nemuzu rozhodnout, ve kterem je to jak. A obcas se nakonec rozhodnu spatne. :-(
Backelite [23:22:32 09.12.2003]
To autor: Zbírky? Ale fuj! To mára: na Amazon.com za tuto knihu (hardcover vydání) chtějí USD 24.95
mára [08:19:19 08.12.2003]
Touzim si to koupit, ale Zoufam si, protoze nemam dost penez. Tak se asi zpiju k Smrti, ale rano se po tezkem Destrukcnim Snu nejspis probudim v Deliriu. Jo, to uz je Osud. :)
mára [08:10:11 08.12.2003]
hmm, na kolik to prijde chudeho comxare z ceske zeme?
